koňské básničky
30. října 2009 v 12:06 | Mischell
|
KONĚ
PEGAS
Pegas letí kolem řeky,
nad stříbrným jezerem.
Nejraděj má kousek veky,
do stáje ho zavedem.
Pegas letí kolem řeky,
nad stříbrným jezerem.
Nejraděj má kousek veky,
do stáje ho zavedem.
Teodor
Ten starej kůň co v rohu stál,
když vešel jsi tak nalevo.
Díval se vstříc, každý ho znal,
kůň co nes jméno Toreador.
Štíhlej ryzák s hřívou jak šál,
s hvězdičkou bílou na čele,
smutný oči co dost už znaj
a v kterých není naděje.
Pro mě jsi byl víc než pro jiné,
poprvé jsi mě po louce nes,
ten otisk tvý podkovy v hlíně
nezmizí pro mě na žádný z cest.
Já taky vím že musíš jít,
však až tě stájí povedou
až váhavý krok bude znít
mý oči dívat se nesvedou.
Jednorožec
Bílá srst,klapot koní
růže,lilie-to vše kolem voní.
Zář do tmy přináší,
světlo z rána donáší.
Hříva zlatá,ocas stejný
zařící roh čarodějný.
Žhnoucí oči,rychlé nohy,
a kopyta barvy duhy.
Nezvítězí žádná zlověst,
jednorožec není pověst.
Volání času
Lehkým cvalem,
hlas slyší dál,
často chválen,
přesto se však bál.
Podkovy zvoní,
ušima stříhá,
louka ta voní,
leskne se hříva.
Radostně zaržál,
pomalu přistoupil,
do vlasů mi nos zabořil
a se mnou cválá dál.
Můj sen
Já vlastního koně chci mít
u boxu s ním stát.
po dlouhé cestě s ním jít
a zůstst s ním napořád.
Tohle je můj velký sen
s mým koněm zůstat celý den.
Nebýt školy,nebyl by to sen,
s mým koněm zůstat celý den.
Můj kůň je i můj kamarád
nechtěla bych se o něj nikdy bát.
Než se můj sen splní,
má hlava se naplní
touhou po mém koni,
stejně jako loni.
Už musím jít domů,
už musím jít spát,
o tobě,koníčku,
nechám si zdát.
Sen
Koně pádí po lučinách
jako křídla po větru.
Po celý den
krouží jako sen
vysoko v oblacích.
Skotačí,skákají,
dupou a kopají,
hrají si bez přestání.
Směju se ze sna,
když koně jen vidím.
Jsem s nimi šťastná.
Poslední hodiny
Ty,koni,ležíš tiše ve stáji.
Těžce dýcháš.
Kdysi jsi hnal na pole,
divoký a bezstarostný.
Nikdy si se necítil tak svobodný.
Kdysi jsi vyhrával závody.
On ví,ty víš,je čas jít.
Až do konce nikdy nevěděl,jak moc tě miloval.
PLEMENA KONÍ3
30. října 2009 v 12:00 | Mischell
|
DRUHY KONÍ
Fríský kůň
Chladnokrevný fríský kůň, potomek primitivních lesních koní západní evropy, byl chován an fríském pobřeží severního Holandska. Ve své vlasti se i dříve i dnes těší vroucímu obdivu. Ovšem, zaujímá významné místo jak v lidské historii tak mezi plemeny koní. Moderní frís se počítá se počítá k plemenům teplokrevným.
Historie
Už Římené se zmiňují o fríských koních jako o silných pracovních zvířatech, ovšem v jejich očích byli oškliví. O tisíc let později se jejich vzhled zlepšil a tato silná, učenlivá a otužilá zvířata nosila fríské a německé rytíře na křížové výpravy. Plemeno získalo stykem s orientálními koňmi a zejména přílivem andaluské krve za španělské okupace Holandska během osmdesátileté války.
Fríští koně vynikají v zápřeži, pod sedlem i při zemědělské práci, a proto se hojně využívali i k zlepšování plemen v sousedství. Slavný oldenburský kůň vznikl hlavně kvůli fríské krvi. Také angličtí fellský a dalenský pony byli silně ovlivněny koňmi Frísů a černí fríští koně tvořili již boční křídla římských legií. Fríský kůň také ovlivnil těžké anglické koně, není známé jako shirské.
Prostřednictvím staroanglického vraníka a za mnohé mu vděčí i norský Dole gudbransdal.
TĚLO
Tělo: Trup je kompaktní, silný, hluboký, odpovídající robustní konstituci. Plec je ideálně utvářená pro postoj a velmi silná. Nohy jsou krátké, silné, s dobře utvářenými kvalitními kostmi.
Hlava: Hlava je dlouhá, s krátkýma, ale žívýma ušima. Má jemné rysy a velmi výrazně vyjadřuje dobrou poddajnost a milou povahu plemene.
Horní obrys: Poměrně malý fríský kůň má velmi působivou siluetu, zdůrazněnou obloukovitě klenutým, hrdě neseným krkem.
Kopyta: Spěnky nesou bohatý rous. Tvrdé kopyto je z tmavé rohoviny a není náchylné k chorobám.
Ocas: Ohon a hříva fríského koně jsou velmi bohaté a bujné a jen zřídka se splétají nebo jinak upravují.
Zbarvení: Fríský kůň je vždy vraník.
VYUŽITÍ
Skvělí tahouni
Díky své živosti a temperamentu je fríský kůň použitelný i jako jezdecký. Vyniká však jako tažný kůň, prtože je krásně vyvážený a v postroji a v postroji se pohybuje energetickým, velmi působivým krokem. Ve své vlasti tahá proslulé tradiční závodní dvojkolky, fríské gigy.
Pohřební spřežení
Pro černou barvu srsti, důstojná vzhled a vznešený chod byli fríští koně vyhledáváni pro pohřebnictví. Stejně vlastnosti jim však otevřeli cestu i do cirkusových manéží.
Anglický plnokrevník
Anglický plnokrevník vznikl z křížení domácích koní s orientálními koňmi. Je to mohutné plemeno používané především v jezdectví jako dostihový a sportovní kůň. Převládají hnědáci různých odstínů a ryzáci. Angl. plnokrevník je považován za nejrychlejšího koně na světě. Má pevnou konstituci a díky tomu podává na dostihové dráze prvotřídní výkony. Má větší nároky na ošetřování, zacházení a krmení. Pokud se s ním špatně zachází, snadno se zkazí. Přirozené reflexy jedinců tohoto plemene jsou sníženy nebo úplně vymizely, a proto není bez péče.
Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.
Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.
Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.
Český teplokrevník
Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.
Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.
Mustang
Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně.
Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.
Hafling
Hafling, neboli "krásný blonďák z Alp". Svojí výškou do 150 cm patří mezi poníky, ale možnostmi jeho využití se hafling řadí určitě mezi koňské velikány. Rakouské národní plemeno dostalo své jméno po vesničce Haflingen, kde vzniklo a posléze se pro své všestranné využití, svou nenáročnost, snadnost chovu a především pro svůj výborný charakter, rozšířilo nejen v zemích Rakouska, ale i do celého světa. Připouštěním chladnokrevných norických klisen arabskými hřebci, především linií El Bedavi a Dahoman a cíleným výběrem jedinců se v průběhu jednoho století chovatelům podařilo vytvořit plemeno koně v ustáleném typů a barvě - ryzáci všeech odstínů se světlou hřívou a ohonem bez příměsí šedých či černých žíní (čím bělejší, tím žádanější) a bez bílých odznaků na končetinách, s kohoutkovou výškou 136 - 150 cm. V současné době se chová ve dvou rázech - těžší - v typu malého chladnokrevníka, - lehčí - jež se exteriérově blíží sportovnímu typu koně. Podmínkou zařazení do chovu je i výborný charakter a chuť pracovat.
Pinto
Jako většina plemen s nejednotně zbarvenou srstí je i pinto, anglicky Paint horse, česky strakáč, potomek španělských koní. V 16. století se jeho předkové dostali do Severní i Jižní Ameriky a tam se v různých oblastech rozvíjeli rozdílnými směry. Strakáč se ovšem vyskytuje i v jiných světadílech, ale právě jen v Americe se pintové, koně rozmanitého původu i typu, které spojuje jen zbarvení, stali uznávaným plemenem. Dokázala to americká organizace Pinto Horse, založená r. 1956, a trvalo jí to jen sedm let. Konkurenční organizace Paint Horse Association má sídlo v Texasu. Nejzanícenějšími chovateli strakáčů byli od počátku indiáni.
Pinto může mít libovolnou výšku, může být lehký, elegantní, ale i těžší, svalnatý, aby obstál terénu. Jeho hlava se může podobat hlavě plnokrevníka, araba nebo poníka, stále je to pinto. Důraz se klade na dokonalé nohy, bezvadné chody, zvláště mimochod, na řídký ohon a hřívu a na celkovou souladnost. Pinto Horse Association uznává čtyři typy - dobytkářského pinta, huntera, pinta pro rekreační jízdu a jezdeckého pinta pro soutěže či dostihy. Největší z nich je hunter (lovecký kůň). Nejdůležitějším znakem pinta je zbarvení, a to nejen srsti. Pinto může mít i každé oko jiné barvy a také kopyta rozdílných barev. I povaha může být velmi různá. Indiáni dávali pintům přednost z praktických důvodů, nebyli v krajině tak nápadní jako jednobarevní koně. Dnes je to kůň reprezentační, i když se využívá také k práci. Žádaný je pro westernové a rekreační ježdění.
PLEMENA KONÍ
30. října 2009 v 11:53 | Mischell
|
DRUHY KONÍ
Hannoverský kůň
Dnes se Hannoverský kůň na mezinárodních drezurních a skokových zkouškách počítá mezi nejlepší sportovní koně.Za svou dobrou pověst vděčí svému umírněnému temperamentu,pružným chodům a obdivuhodným skokanským schopnostem.
Hannoverský kůň je nápadný svou atletickou a pružnou chůzí.Je velký a má dlouhý,vysoko posazený krk,šikmé plece,silný hrudník a vysoký kohoutek.Středně velká hlava s širokým čelem a klidným pohledem obráží jeho vyrovnanou osobnost.Hřbet má středně dlouhý,zadní nohy jsou svalnaté,záď spíše vodorovná.Nohy má solidní,s výraznými klouby a dobře stavěnými kopyty.
Hannoverský kůň je dobromyslný a odvážný.Je to jednoduchý kůň s lehkým krokem.Nemá a i živost anloarabů ani šarm nervózních plnokrevníků,zato ale vyniká svou mírností a zárověň tvrdostí skutečného šampióna.
Arabský plnokrevník
Arabský plnokrevník má suchou hlavu s vysokým čelem.Lebka se zřetelně rýsuje a pod kůží jsou jasně viditelné žíly.Uši má jemně tvarované a posazení daleko od sebe.Jeho velké kulatá a živé oči jsou neustále v pohybu.Hřbet nosu je krátký a často konkávní a je zakončený velmi jemným nosem s velkými nozdrami,které se dokážou značně rozšířit.Má široký a hluboký hrudník,hřbet spíše kratší a lehce skloněnou až skoro horizontální záď.Pro toto plemeno je charakteristický vysoko posazený a vyskoko nésený ohon.Nohy koně jsou jemné a silné,s dlouhými a přímými hlezenými klouby.
Navzdory svému spíše živému temperamentu má arabský plnokrevník velmi mírnou povahua dá se snadno vychovat;je k tomu však potřeba velké míry jemnopocitu.Je velmi statný a obratný kůň a má velkou zásobu energie.Protože je velmi rychlý,jezdí se na něm často na dostizích.Jeho chody jsou ale ploché,proto není příliš vhodný pro drezúru.Ani skoky nepatří k jeho silným stránkám,protože mu ke skoku chybí potřebné odpužení.Je to ale vynikající kůň do terénu a distanční jezdci so ho velmi považují.¨
appaloosy
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.
Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.
Zbarvení appaloosy
Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.
PLEMENA KONÍ
30. října 2009 v 11:44 | Mischell
|
DRUHY KONÍ
Morgan horse
Pořád se tvrdí že dnes žijící Morgan horse je ještě vetší a lepší než sám Justin Morgan.Důkaz pro otot tvrzení však není.Přesto je to díky svému vynikajícímu charakteru a své síle a vytrvalosti výjimečně dobrý kůň.
Morgan horse má krátkou,širokou hlavu,mohutné žuchvy a malé uši.Má dobře vyvinuté svaly na krku a pyšní se bohatou hřívou.Morgan horse je kůň se spíše kratším tělem a má dost plochý kohoutek.Záď má silnou a mohutnou,zdobenou dlouhým ocasem.Také jeho nohy jsou spíše silné,nepůsobí ale robustně.V pohybu tento kůň projevuje mimořádnou lehkost.
Je velmi odvážný a ochotný k práci,přitom je nezávislí a současně přítulný-tak trochu jako kočka.Samozřejmě jen tehdy,pokud jezdec zvířeti také rozumí,to znamená,pokud se k němu chová rozumně a podle jeho potřeb.Zdá se vám,že je to trochu obtížný kůň?Vůbec ne!Morgan horse je jen hrdý a velmi inteligentní.
jezdení
30. října 2009 v 11:26 | Mischell
|
JEŽDĚNÍ STYLŮ
| ||
| Ladné pohyby, hříva vlající ve větru, přirozená krása a ztělesněná svoboda, to je asi jen pár z mnoha důvodů, proč koně fascinují nás lidi a inspirují k provozování jednoho z nejkrásnějších, ale i bohužel nejnáročnějších sportů vůbec, a tím je jezdectví. Začíná to velmi nenápadně, člověk se nejdřív jen tak rád kouká, pak sebere odvahu a vyhledá příležitost ke svezení v sedle a po pár romantických vyjížďkách lesem většinou tomuto fenoménu propadne. | ||
S jízdou na koni se dá začít v podstatě kdykoli, když je touha a fyzická zdatnost. U dětí může začít výcvik ve věku 11 - 12 let. U dětí mladších - mohou zvládnout techniku jízdy na koni, ale nejsou dostatečně fyzicky vyspělé, první zkušenosti při jízdě na ponících nebo při voltižním výcviku. U osob starších 35 let - mohou se naučit jezdit na koni, ale hranice jejich pokroku je již poněkud omezena. Prvním krokem by mělo být dokonalé seznámení s jezdeckou výstrojí, osedláním koně,povely, úkony a jezdeckými pomůckami. JEZDECKÁ VÝSTROJ Základní jezdecká výstroj se skládá z uzdečky a sedla. A podle počtu udidel rozlišujeme UZDEČKY a UZDY Uzdečka je jednoduchým druhem uzdění. Běžně se používá při základním výcviku koní i jezdců, k běžnému ježdění, předvádění apod. Otěže mohou být z různých materiálů - gumové, plátěné, kožené, pletené, plátěné s koženými nášivkami... Uzda nepoužívá se při výcviku mladých koní a jezdců je nesložitějším druhem uzdění páka působí na koně ostře a tím ho nutí k větší poslušnosti a umožňuje jezdci koně důraznější vedení a působení na koně. Ve vyšších stupních drezurního ježdění je přímo předepsaným uzděním. Sedla -základem každého sedla je kostra z pevného, ale pružného materiálu Dělíme je na školní, drezurní, skoková, military, anglické, rovinné, překážkové, lovecké, terénní, dámské,westernové, arabské, tradiční... Základní výstroj jezdce jezdecké kalhoty "rajtky" jezdecké holínky - vysoké jezdecké rukavice jezdecká přilba jezdecký bičík (tušírka)- neměl by být příliš měkký, musí být elastický chapsy = tvarované kamaše na nohy k nízkým jezdeckým botám účely: chrání lýtko; brání tomu, aby se kůže třmenů otírala o jezdcovo lýtko. Pokud chceme výstroj kompletní, můžeme doplnit o: vázanka a nákrčník košile jezdecký kabát hlasové pomůcky -k pohybu kupředu: mlasknutí -při přechodech do nižšího ruchu a do zastavení -u přiježděných koní hlas. pomůcky nepoužíváme -na ostrý tón okřiknutí kůň velmi brzy reaguje -podle stupně hlasitosti pro něj může být až trestem Působení na koně: 1.SEDEM vyztužením páteře, tlakem sedacích kostí a mírným zakloněním pobízí jezdec koně dopředu. Při zatížení levé nebo pravé strany, nutíme koně pohybovat se v daném směru. Pobídky sedem mají velký vliv na rovnováhu a stejnoměrný pohyb koně. 2.HOLENÍ jezdec působí na koně nepřetržitým nebo jemným, silným stiskem za podbřišníkem 3.OTĚŽÍ jezdec jí určuje chod, ruch a směr pohybu koně. Jezdec jí nutí koně k přilnutí. Dobrý jezdec používá otěž jemně a citlivě, přičemž je jeho ruka nezávislá na sedu. 4.HLASEM u mladých koní se používá k pobízení dopředu: používá se hlavně k uklidnění koně. 5.BIČÍKEM plácnutím po pleci bičíkem pobízíme koně dopředu. Pobídku bičíkem za podbřišníkem používáme k vypracování návyku na pobídky holeněmi 6.JEZDECKÝM TAKTEM je součástí teoretického vybavení každého jezdce. Úroveň a zdatnost každého jezdce se pozná při zacházení s koněm. Dobrý jezdec spolupracuje s koněm neznatelnými pomůckami, špatný jezdec působí hrubě na koně. Jezdecký cit a takt je součástí přirozené inteligence.Nadměrné užívání bičíku, hrubé zacházení s koněm k dobrému jezdci nepatří. Musíme citlivě rozlišit zda se u koně jedná o nepochopení pomůcky nebo o vzdorovitost. Správný sed na koni je odvislý na délce třmenů, které upravujeme podle: délky paže volně spuštěné nohy, kdy kotník sahá k třmenovému můstku délku určí cvičitel Správný sed jezdce by měl vypadat takto: hlava vzpřímená s pohledem dopředu trup vzpřímený, pružný v kroku, ve vysokém klusu a pracovním cvalu svislý ke hřbetu koně, v lehkém klusu a rychlejším cvalu nakloněn mírně dopředu podle rychlosti. ramena jsou volně spuštěná s pohyblivými klouby, vyklenutý hrudník paže volně spuštěné (ne křečovité držení), předloktí je prodlouženou osou otěže sedací kosti - jsou oboustranně rozloženy po obou stranách hřbetu a v nejhlubším místě posedu stehno je lehce položeno po celé přední ploše, kolena měkce přiložená k sedlu holeň je se stálým dotykem s koněm, lehce přiložena na zadním okraji podbřišníku paty prošláplé, špička mírně od koně záda vyztužená v kříži ramena, kyčel a pata jsou v jedné přímce. Nejčastější chyby v sedu jezdce jsou: hlava obrácená k zemi kulatá záda, ramena příliš dopředu, zapadlá hruď lokty od těla ruka a palce ve vodorovné poloze vyosení sedací kosti (větší zatěžování jedné strany) nepřiložené stehno s koleno špička příliš odvrácená od koně, držení patou nadměrné vychýlení svislé osy těla holeně nadměrně posunuta dopředu nebo dozadu. Jízda na koni začíná lonžováním. Zde jezdec získá rovnováhu, důvěru v koně a přizpůsobí se pohybům koně. Měl by mít k dispozici nákrční řemen. Přirozeně si osvojuje jezdecké pomůcky, pobídky, povely, úkony. Vzniká soulad mezi koněm a jezdcem, uvolnění, získání základů správného sedu a vedení koně. Poté by mělo následovat samostatné vedení koně v kroku. Krok -Je to nejdůležitější chod, nejpomalejší, nejméně Klus -Je to druhý chod koně, nejpoužívanější na velké vzdálenosti. Trénovaný kůň vydrží asi 15 km, po oddechu v kroku může pokračovat v klusu. rychlost klusu je 4m/s (15km/h). Klusáci 42 - 50 km/h - na kratší vzdálenosti.. Jezdec koně posbírá na otěž a lehce pobídne holení. Dosedá na vnitřní zadní nohu, vysedání je nenásilné, pružné, ne příliš vysoké a toporné, rovněž nepřepadáme dopředu. Cval -Dal by se definovat jako řada skoků pravidelně se opakujících. Je to nejrychlejší a nejnamáhavější chod. Skoky jsou vyvolány silnou akcí zadních končetin, které hřbetním svalstvem nadnesou předek.rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek). Trysk -Je to nejrychlejší chod koně. Řeč těla je universální jazyk. Existují určité způsoby, pomocí kterých nám kůň umí dát najevo, co si myslí. Například když sklopí uši, znamená to, že se zlobí - mějte se na pozoru! Když mrká, znamená to, že přemýšlí. Pokud si olizuje pysky, pravděpodobně si třídí nějakou myšlenku - chápe danou situaci a smiřuje se s ní. Pokud má pokrčenou zadní nohu, odpočívá, ale pokud má přitom sklopené uši a nohu zvedá, je připravený kopnout. Existuje množství takových projevů, které nám umožňují pochopit stav koňské mysli. | ||
| (video) | ||
Hříbě začíná svůj život
17. října 2009 v 20:41 | mischell
|
ŽIVOT KONÍ
Hříbě začíná svůj život
Klisna nosí své hříbě 320 až 355 dnů. Tato doba se nazývá březost. U volně žijících koní poskytuje stádo matce a mláděti ochranu, obzvláště tehdy, když mládě přichází na svět. Klisny ze stáda obstoupí v kruhu rodící klisnu. V bezpečí tohoto ochranného kruhu se pak hříbě narodí. Porod trvá za normálních okolností jen asi čtvrthodinku. Pokud se přiblíží nepřítel, vyhazují klisny prudce zadními kopyty, aby uchránili novorozené mládě. Hřebci ze stáda drží stráž, přičemž vytvářejí druhý kruh kolem klisen. V jezdecké stáji přivádí matka své mládě na svět bez cizí pomoci. Pouze nastanou-li komplikace, je přivolán zvěrolékař. Hříbě je po narození úplně mokré a rozježené. Matka je olizuje s velkou oddaností, až je skoro suché. Pak už netrvá dlouho a hříbě se pokouší postavit na vlastní nohy. Vypadá to hrozně nemotorně a neohrabaně. Krátce na to se pokouší o první kroky. Teď už je také připraveno poprvé se napít od matky.
Co se hříbě naučí od matky
V prvních dnech života zůstává hříbě stále v blízkosti své matky a klisna své mládě skoro nespouští z očí. Mladý kůň se v této době učí rozumět světu. Mnohé způsoby chování okouká od matky. Začíná to při styku s ostatními koňmi. Matka ale svému mláděti také ukazuje, jak se chovat k člověku. To si při tom uvědomí, že k životu jezdeckého koně patří zcela samozřejmě sedlo, uzda a podobná jezdecká výstroj. Hříbě se vyživuje tři měsíce mateřským mlékem. Pak začíná žrát trávu a svou matku již tolik nepotřebuje. Kromě jídla a spaní je pro jeho zdravý vývoj důležité i hraní. Při něm se hříbata naučí různé způsoby chování, které budou později potřebovat. Hrají například "vylekání" a "útěk pryč". Jiná velmi oblíbená hra je "vyhazování". Při té mocně vyhazují zadníma nohama.. v tomto období se učí i druhy chůze.
Výchova člověkem
Když už hříbě nedostává od matky žádné mléko, rychle se osamostatňuje. Zároveň polevuje i péče matky. Od tohoto okamžiku je role člověka ve výchově koně stále důležitější. S velkou trpělivostí, ale i schopností se prosadit, je teď možné přivést mladého koně k jeho budoucím úkolům. Především se musí od začátku naučit dobrým způsobům. Pokud si totiž hříbě zvykne na to, že se může prosadit šlapání, kousáním a podobně, je potom mimořádně těžké ho to zase odnaučit. Na povinnosti si musí kůň zvykat již mezi druhým a třetím rokem života. Nejprve se kůň učí nosit uzdečku a sedlo na lonži. Teprve tehdy, když ovládá tyto základní věci, může začít s výcvikem na jezdeckého koně.
Období po narození hříběte
17. října 2009 v 20:39 | mischell
|
ŽIVOT KONÍ
Období po narození hříběte
Kromě výživy a optimálního prostředí odchovu je základem tohoto období získání důvěry hříběte k člověku, adaptabilitu na prostředí a pohybové hry.
Hříbě si nejsnáze zvykne na člověka, je-li s ním co nejdéle ve styku. Proto Arabové sdíleli s koněm svůj stan.
Ze získaných zkušeností lze vyvodit, jak se má ošetřovatel-jezdec chovat při ošetřování a zacházení s hříbětem a později i při základním výcviku a tréninku. Při správném a systematickém postupu návyku hříbat na čistění, strojení stájovou ohlávkou, uvazování, zvedání končetin, vodění, předvádění apod. se hříbě na tyto výcvikové podněty zvyká. Při správném postupu získá ošetřovatel důvěru hříběte, přičemž však musí dbát, aby kůň neztratil před člověkem respekt. Proto jakékoliv "rozmazlování" koně přílišným hlazením, přemírou pamlsků podávaných v nevhodnou chvíli apod. je nesprávné.
Hříbě si nejsnáze zvykne na člověka, je-li s ním co nejdéle ve styku. Proto Arabové sdíleli s koněm svůj stan.
Ze získaných zkušeností lze vyvodit, jak se má ošetřovatel-jezdec chovat při ošetřování a zacházení s hříbětem a později i při základním výcviku a tréninku. Při správném a systematickém postupu návyku hříbat na čistění, strojení stájovou ohlávkou, uvazování, zvedání končetin, vodění, předvádění apod. se hříbě na tyto výcvikové podněty zvyká. Při správném postupu získá ošetřovatel důvěru hříběte, přičemž však musí dbát, aby kůň neztratil před člověkem respekt. Proto jakékoliv "rozmazlování" koně přílišným hlazením, přemírou pamlsků podávaných v nevhodnou chvíli apod. je nesprávné.
Přizpůsobivost (adaptabilita) na vnější prostředí
Kůň se seznamuje s vnějším prostředím smyslovými orgány. V tomto článku si povíme něco pouze o sluchu a zraku, protože ty mají v životě koně rozhodující význam.
Pozorovací schopnost zraku koně je vynikající. Kůň má oči po stranách hlavy, a proto je schopen vnímat děje a podněty na levé i pravé straně současně. Tato monokulární zraková schopnost, kdy jedno oko spatří podnět dřívě než druhé, způsobuje, že se kůň nezřídka něčeho lekne. S výjimkou zorného pole za zádí a těsně před očima může kůň přehlédnout téměř celý obzor a lze mluvit o schopnosti panoramatického vidění. Dopředu vidí podstatně ostřeji než do stran.
Úplné zrakové pole koně je asi 330°, při pasení téměř 360°, zrakové pole člověka je maximálně 200°. Pro divokého koně bylo životně důležité vidět pokud možno celý obzor, aniž by musel otočit hlavu a krk. To, co se děje za jeho zádí nevidí. Zděděný nepodmíněný obranný reflex způsobuje, že se kůň brání nebezpečí, které přichází zezadu, a nečekaně vyhodí pánevními končetinami. Při ošetřování a výcviku musíme mít tuto ostražitost koně neustále na vědomí.
Kůň zpozoruje každý nepatrný pohyb předmětu, který leží na zemi. Vidí i takové pohyby, které člověk nepostřehne, např. pohyb listí, chvění papíru apod. Těchto pohybů se kůň často lekne a nečekaně uskočí. Tato biologická ostražitost koně je pochopitelná, uvážíme-li, že ve volné přírodě jeho nepřítel číhal skryt nebo se skrytě plížil po zemi. Je známo, že nekrytě se pohybujícíh šelem se koně nebojí. Prchají, až když se šelma kryje nebo plíží. Zkušenost je naučila, že tehdy je šelma na lovu. Takto lze vysvětlit, proč se stalo prostředí, ve kterém se s koněm pracuje, stálým zdrojem lekavosti a plachosti koně. Strachové podněty signalizující nebezpečí vyvolávají obrannou reakci. Ta se projevuje dvěma formami: útěkem nebo útokem, popřípadě pasivitou.
Bojí-li se hříbě nebo mladý kůň nějakého předmětu, musíme jim dovolit, aby se s ním seznámili jak zrakem tak čichem. Účinným pomocníkem je v takovém případě pamlsek, oves... Pokrmový vzruch vyvolaný vůní žřádla utlumí strach a překryje neznámé podněty a reakce. Hříbě se k předmětu pomalu přiblíží a očicháním se s ním natolik seznámí, že se jej již nebude bát. Pokusíme-li se dostat hříbě k předmětu, kterého se bojí, násilím nebo dokonce bitím, dosáhneme pravého opaku. Hříbě se bude neznámé věci bát stále více.
Kůň lépe než člověk diferencuje intenzitu světla. Náhlé změny světla působí na koně rušivě a vyvolávají strachovou reakci. Kůň se totiž mnohem pomaleji než člověk přizpůsobuje náhlámu přechodu z ostrého osvětlení do šera nebo úplné tmy a naopak. Má-li kůň vejít ze sluncem ozářeného dvora do tmavé stáje, často zústane bojácně a bezradně stát před prahem stáje. Obdobně je tomu, přechází-li jezdec ve valu z jasně osvětleného terénu do lesa a opačně. Bylo by proto nesprávné vysvětlovat si toto počínání koně jako jako neposlušnost a trestat ho. Vyjde-li kůň z dobře osvětlené stáje do tmy, pohybuje se několik minut nejistě, nereaguje správně na pobídky jezdce, silně vydechuje a teprve po několika minutách se uklidní.
V noci vidí kůň velmi dobře. Za úplně tmy se dobře orientuje ve stáji, vidí nejen cestu, ale i překážky na ní. Vysvětluje se to jednak tím, e sítnice oka koně je 3krát větší než sítnice člověka, takže oko koně je schopno zachytit více světelných paprsků než lidké oko, jednak fluoreskující vrstvou za sítnicí oka koně.
Stájový odcho hříbat a téměř celodenní pobyt sportovních a dostihových koní v tmavé stáji vedou ke zhoršení zraku. Bylo zjištěno, že 75% koní vidí normálně, 20% je krátkozrakých a 4-10% dalekozrakých. Horší zrak má pak za následek, že se kůň bojí předmětů, které nezná. Horší zrak je kompenzován souhrnnou činností ostatních smyslových orgánů. Jsou známy případy, kdy kůň, který ztratil zrak po úrazu, dosahoval velmi dobrých výsledků v drezúře.
Sluchové schopnosti koně jsou větší než sluchové schopnosti lidí. Kůň slyší na velké vzdálenosti vysoké tóny, tiché zvuky až šelest, které ucho člověka nezachycuje. Pomáhají mu v tom velmi pohyblivé ušní boltce. Zaslechne-li kůň zvuk, který je pro něho neznámým podnětem, zvedne hlavu a zaměří uší boltce a uši do směru zdroje zvuku. Pohybově potravovou mechanikou byla sledována schopnost koně rozlišit směr zvuku. Koně rozlišovali na otevřené jízdárně směr zvuku pod úhlem 11 až 13°, v kryté jízdárně pod úhlem 5-7°. To znamená, že na kryté jízdárně byla vzdálenost mezi zvonky 3 m a vzdálenost od zdroje zvuku 25 m. Toto rozlišení směru zvuku je pro člověka těžko dosažitelné a svědčí o výkonosti sluchového analyzátoru koně, který se správně orientuje.
Kůň může nasměrovat jeden ušní boltec dopředu a druhý dozadu, takže slyší zvuky a šelesty před sebou i za sebou. Pozorování hry ušních boltců koně dalo podklad k přesvědčení, že kůň slyší šelest a tiché zvuky podstatně dříve než lidé.
Sluchové ústrojí koně je velmi citlivé. Hlasité a rázné okřiknutí se pro koně stává trestem, mírný a laskavý hlas pochvalou. Při telemetrickém záznamu EKG křivek koní bylo zjištěno, že ostřé okřiknutí je nepříjemně působícím podnětem, který u některých koní vyvolal až trojnásobné zrychlení tepové frekvence. Proto při zacházení s koněm mluvíme vždy tiše a klidným tónem.
Kůň velmi dobře rozlišuje hlasy jednotlivých osob, jako ošetřovatele, jedce nebo trenéra. Zvolání známého oblíbeného člověka může koně povzbudit k nevyšším výkonům, zvolání obávaného ošetřovatele, který s koněm špatně nakládal, může přivést koně k odepření poslušnosti. Hlas osob, které s koněm špatně zacházely, koně vzrušuje i po dlouhé době.
Při odchovu hříbat lze velmi rychle vypěstovat podmíněné reflexy na zvukové podněty (hlas, píšťalka, zvonek), Při výcviku kůň reaguje na vždy stejně znějící povely.
Pozorovací schopnost zraku koně je vynikající. Kůň má oči po stranách hlavy, a proto je schopen vnímat děje a podněty na levé i pravé straně současně. Tato monokulární zraková schopnost, kdy jedno oko spatří podnět dřívě než druhé, způsobuje, že se kůň nezřídka něčeho lekne. S výjimkou zorného pole za zádí a těsně před očima může kůň přehlédnout téměř celý obzor a lze mluvit o schopnosti panoramatického vidění. Dopředu vidí podstatně ostřeji než do stran.
Úplné zrakové pole koně je asi 330°, při pasení téměř 360°, zrakové pole člověka je maximálně 200°. Pro divokého koně bylo životně důležité vidět pokud možno celý obzor, aniž by musel otočit hlavu a krk. To, co se děje za jeho zádí nevidí. Zděděný nepodmíněný obranný reflex způsobuje, že se kůň brání nebezpečí, které přichází zezadu, a nečekaně vyhodí pánevními končetinami. Při ošetřování a výcviku musíme mít tuto ostražitost koně neustále na vědomí.
Kůň zpozoruje každý nepatrný pohyb předmětu, který leží na zemi. Vidí i takové pohyby, které člověk nepostřehne, např. pohyb listí, chvění papíru apod. Těchto pohybů se kůň často lekne a nečekaně uskočí. Tato biologická ostražitost koně je pochopitelná, uvážíme-li, že ve volné přírodě jeho nepřítel číhal skryt nebo se skrytě plížil po zemi. Je známo, že nekrytě se pohybujícíh šelem se koně nebojí. Prchají, až když se šelma kryje nebo plíží. Zkušenost je naučila, že tehdy je šelma na lovu. Takto lze vysvětlit, proč se stalo prostředí, ve kterém se s koněm pracuje, stálým zdrojem lekavosti a plachosti koně. Strachové podněty signalizující nebezpečí vyvolávají obrannou reakci. Ta se projevuje dvěma formami: útěkem nebo útokem, popřípadě pasivitou.
Bojí-li se hříbě nebo mladý kůň nějakého předmětu, musíme jim dovolit, aby se s ním seznámili jak zrakem tak čichem. Účinným pomocníkem je v takovém případě pamlsek, oves... Pokrmový vzruch vyvolaný vůní žřádla utlumí strach a překryje neznámé podněty a reakce. Hříbě se k předmětu pomalu přiblíží a očicháním se s ním natolik seznámí, že se jej již nebude bát. Pokusíme-li se dostat hříbě k předmětu, kterého se bojí, násilím nebo dokonce bitím, dosáhneme pravého opaku. Hříbě se bude neznámé věci bát stále více.
Kůň lépe než člověk diferencuje intenzitu světla. Náhlé změny světla působí na koně rušivě a vyvolávají strachovou reakci. Kůň se totiž mnohem pomaleji než člověk přizpůsobuje náhlámu přechodu z ostrého osvětlení do šera nebo úplné tmy a naopak. Má-li kůň vejít ze sluncem ozářeného dvora do tmavé stáje, často zústane bojácně a bezradně stát před prahem stáje. Obdobně je tomu, přechází-li jezdec ve valu z jasně osvětleného terénu do lesa a opačně. Bylo by proto nesprávné vysvětlovat si toto počínání koně jako jako neposlušnost a trestat ho. Vyjde-li kůň z dobře osvětlené stáje do tmy, pohybuje se několik minut nejistě, nereaguje správně na pobídky jezdce, silně vydechuje a teprve po několika minutách se uklidní.
V noci vidí kůň velmi dobře. Za úplně tmy se dobře orientuje ve stáji, vidí nejen cestu, ale i překážky na ní. Vysvětluje se to jednak tím, e sítnice oka koně je 3krát větší než sítnice člověka, takže oko koně je schopno zachytit více světelných paprsků než lidké oko, jednak fluoreskující vrstvou za sítnicí oka koně.
Stájový odcho hříbat a téměř celodenní pobyt sportovních a dostihových koní v tmavé stáji vedou ke zhoršení zraku. Bylo zjištěno, že 75% koní vidí normálně, 20% je krátkozrakých a 4-10% dalekozrakých. Horší zrak má pak za následek, že se kůň bojí předmětů, které nezná. Horší zrak je kompenzován souhrnnou činností ostatních smyslových orgánů. Jsou známy případy, kdy kůň, který ztratil zrak po úrazu, dosahoval velmi dobrých výsledků v drezúře.
Sluchové schopnosti koně jsou větší než sluchové schopnosti lidí. Kůň slyší na velké vzdálenosti vysoké tóny, tiché zvuky až šelest, které ucho člověka nezachycuje. Pomáhají mu v tom velmi pohyblivé ušní boltce. Zaslechne-li kůň zvuk, který je pro něho neznámým podnětem, zvedne hlavu a zaměří uší boltce a uši do směru zdroje zvuku. Pohybově potravovou mechanikou byla sledována schopnost koně rozlišit směr zvuku. Koně rozlišovali na otevřené jízdárně směr zvuku pod úhlem 11 až 13°, v kryté jízdárně pod úhlem 5-7°. To znamená, že na kryté jízdárně byla vzdálenost mezi zvonky 3 m a vzdálenost od zdroje zvuku 25 m. Toto rozlišení směru zvuku je pro člověka těžko dosažitelné a svědčí o výkonosti sluchového analyzátoru koně, který se správně orientuje.
Kůň může nasměrovat jeden ušní boltec dopředu a druhý dozadu, takže slyší zvuky a šelesty před sebou i za sebou. Pozorování hry ušních boltců koně dalo podklad k přesvědčení, že kůň slyší šelest a tiché zvuky podstatně dříve než lidé.
Sluchové ústrojí koně je velmi citlivé. Hlasité a rázné okřiknutí se pro koně stává trestem, mírný a laskavý hlas pochvalou. Při telemetrickém záznamu EKG křivek koní bylo zjištěno, že ostřé okřiknutí je nepříjemně působícím podnětem, který u některých koní vyvolal až trojnásobné zrychlení tepové frekvence. Proto při zacházení s koněm mluvíme vždy tiše a klidným tónem.
Kůň velmi dobře rozlišuje hlasy jednotlivých osob, jako ošetřovatele, jedce nebo trenéra. Zvolání známého oblíbeného člověka může koně povzbudit k nevyšším výkonům, zvolání obávaného ošetřovatele, který s koněm špatně nakládal, může přivést koně k odepření poslušnosti. Hlas osob, které s koněm špatně zacházely, koně vzrušuje i po dlouhé době.
Při odchovu hříbat lze velmi rychle vypěstovat podmíněné reflexy na zvukové podněty (hlas, píšťalka, zvonek), Při výcviku kůň reaguje na vždy stejně znějící povely.
Pohybové hry
Radost z pohybu je největší ctností všech žijících tvorů v mládí. Při pohybových hráj jsou smyslová čidla vystavována vnějším podnětům, hříbě tak získává kontakt se změnami prostředí a dochází k vývoji a normální činnosti centrální nervové soustavy.
Pohybové hry hříbat na pastvinách vedou k uvolnění pohybu, k rovnováze mezi podrázděním a útlumem. Psychické a svalové uvolnění je základní podmínkou, která má prolínat do chování koně ve stáji, při výcviku, tréninku, a sportovním či pracovním využitím koně. Při pohybových hrách získá hříbě kromě pohybové koordinace a rovnováhy i schopnost rychlé reakce na chování ostatních koní stáda. Učí se rychlé změně směru pohybu, naučí se správně odhadovat vzdálenost a úmysly ostatních klisen a hříbat, vzdálenost od ohrady a terénních překážek.
Ve společnosti na pastvině pozná hříbě dominanci výše postavených klisen a hříbat, naučí se respektovat hodnostní pořadí, soudržnosti, ale také kontaktům i obraně před agresivitou jiných hříbat. Chování hříbat je velice individuální. Některá hříbata se vyznačují nebojácností, suveréností, zaujímají místo v čele stáda a bývají iniciátory rychlých pohybů a her. Podle učení I. P. Pavlova o typech vyšší nervové soustavy lze předpokládat, že jde o typ silný, vyrovnaný a pohyblivý. Hříbě s malým zájmem o okolí a pohybové hry, ale reagující silnou obrannou reakcí až útokem, lze zařadit mezi hříbata silného, ale nevyrovnaného typu. Hříbě, které se velmi těžko vyrovnává se stádovou hierarchií nebo se jí vyhýbá, reaguje na stresové situace překotným až bezhlavým úprkem, je slabého typu. Při zacházení s hříbaty musíme tyto typy a mezitypy vyšší nervové soustavy brát v úvahu.
Spontánní pohybová aktivita hříbat, sociální hry mezi hříbaty stejného věku a přátelské zápasy působí kladně na tělesný vývoj hříběte. Zákonitý vývin se týká nejen tělesné stavby, ale také všeobecné fyzické a psychické zdatnosti. Pobyt na pastvinách v proměnlivých povětrnostních podmínkách má vliv i na budoucí výkonnost koně. Vede k fyziologickému tréninku organismu. Kůň se stane odolnějším vůči nepříznivým podmínkám prostředí a zlepšuje se i jeho zdravotní stav. Uvažme, že sportovní soutěže, dostihy i pracovní využití jsou od koně požadovány v každém počasí. Je proto třeba, aby kůň byl na nepříznivé až drsné počasí adaptován již v mládí.
Radost z pohybu projevovaná při pohybových hrách je psychologická vlastnost biologicky velmi účinná. Proto musíme učinit vše, aby nebyla utlumena. Výběhy a pastviny mají svou rozlohou a utvářením "provokovat" hříbata a jejich matky k pohybovým hrám. Musí být dostatečně rozlehlé, nejlépe aby umožňovaly rychlý cval na úsecích dlouhých alespoň 200m, aniž by bylo nebezpečí zranění.
Pohybové hry hříbat na pastvinách vedou k uvolnění pohybu, k rovnováze mezi podrázděním a útlumem. Psychické a svalové uvolnění je základní podmínkou, která má prolínat do chování koně ve stáji, při výcviku, tréninku, a sportovním či pracovním využitím koně. Při pohybových hrách získá hříbě kromě pohybové koordinace a rovnováhy i schopnost rychlé reakce na chování ostatních koní stáda. Učí se rychlé změně směru pohybu, naučí se správně odhadovat vzdálenost a úmysly ostatních klisen a hříbat, vzdálenost od ohrady a terénních překážek.
Ve společnosti na pastvině pozná hříbě dominanci výše postavených klisen a hříbat, naučí se respektovat hodnostní pořadí, soudržnosti, ale také kontaktům i obraně před agresivitou jiných hříbat. Chování hříbat je velice individuální. Některá hříbata se vyznačují nebojácností, suveréností, zaujímají místo v čele stáda a bývají iniciátory rychlých pohybů a her. Podle učení I. P. Pavlova o typech vyšší nervové soustavy lze předpokládat, že jde o typ silný, vyrovnaný a pohyblivý. Hříbě s malým zájmem o okolí a pohybové hry, ale reagující silnou obrannou reakcí až útokem, lze zařadit mezi hříbata silného, ale nevyrovnaného typu. Hříbě, které se velmi těžko vyrovnává se stádovou hierarchií nebo se jí vyhýbá, reaguje na stresové situace překotným až bezhlavým úprkem, je slabého typu. Při zacházení s hříbaty musíme tyto typy a mezitypy vyšší nervové soustavy brát v úvahu.
Spontánní pohybová aktivita hříbat, sociální hry mezi hříbaty stejného věku a přátelské zápasy působí kladně na tělesný vývoj hříběte. Zákonitý vývin se týká nejen tělesné stavby, ale také všeobecné fyzické a psychické zdatnosti. Pobyt na pastvinách v proměnlivých povětrnostních podmínkách má vliv i na budoucí výkonnost koně. Vede k fyziologickému tréninku organismu. Kůň se stane odolnějším vůči nepříznivým podmínkám prostředí a zlepšuje se i jeho zdravotní stav. Uvažme, že sportovní soutěže, dostihy i pracovní využití jsou od koně požadovány v každém počasí. Je proto třeba, aby kůň byl na nepříznivé až drsné počasí adaptován již v mládí.
Radost z pohybu projevovaná při pohybových hrách je psychologická vlastnost biologicky velmi účinná. Proto musíme učinit vše, aby nebyla utlumena. Výběhy a pastviny mají svou rozlohou a utvářením "provokovat" hříbata a jejich matky k pohybovým hrám. Musí být dostatečně rozlehlé, nejlépe aby umožňovaly rychlý cval na úsecích dlouhých alespoň 200m, aniž by bylo nebezpečí zranění.